Důležitost správné komunikace

Posted by admin On Květen - 7 - 2015

Vyjasňujeme si pojmy, abychom si navzájem rozuměli. Povídáme si, ptáme se, vedeme telefonické hovory, píšeme e-maily. Přeme se, souhlasíme spolu, hádáme se, souzníme. Zvu vás na malou ochutnávku komunikace z naší účetní a daňové kanceláře.

Komunikace je důležitá. Vyjasňujeme si pojmy, abychom si navzájem rozuměli, abychom si byli jisti, že to, co cítíme mezi řádky, to, o čem jsme přesvědčeni, lze nazývat realitou.

A tak si povídáme, ptáme se, vedeme telefonické hovory, píšeme e-maily. Přeme se, souhlasíme spolu, hádáme se, souzníme. Jsme lidé a naše sociální interakce tvoří vědomí tohoto světa. Zvu vás na malou ochutnávku komunikace z naší účetní a daňové kanceláře.
Teorie relativity
Před několika lety do naší kanceláře nastoupila po škole milá blondýnka s ambicemi stát se perfektní mzdovou účetní a personalistkou. Jak se s přibývajícími týdny a měsíci praxe prokousávala celou touto spletitou oblastí, stále častěji jsem z jejích úst slýchávala: „Já to ale musím pochopit a hlavně vědět, jak je to správně.“

Situace se mezi námi jednoho dne přiostřila, když jsme spolu řešily specifický případ a ona vyhrkla s obviněním v hlase: „Takže ty taky nevíš, jak to má být!“ A já jí tehdy začala povídat o tom, že to trochu závisí na úhlu pohledu a že to může být trochu relativní, na rozhodnutí těžké.

Plynuly další dny a má kolegyně začínala po mnoha telefonátech pociťovat relativitu správní praxe a zjišťovala, že to, co vyžadují úředníci v Brně, se neshoduje či jde naprosto proti tomu, co vyžadují úředníci v Praze. O jiných, menších městech ani nemluvě…

Pochopila tedy, že geograficky se názory velmi liší. Pak zjistila, že to, co doporučují úředníci zpracovávající dokumenty firem, se liší od toho, co si myslí o stejné problematice na kontrolním oddělení. Tedy, že i jednotlivá patra budov se mohou názorově značně odlišovat.

Minulý rok se ovšem celé její vnímání radikálně změnilo poté, co s vedoucí oddělení telefonicky probírala vykazování zaměstnání malého rozsahu, vše si odsouhlasily, a nakonec tato fundovaná odbornice prohlásila: „Takto by to mělo být správně. Ovšem co je dnes, nemusí být zítra. Zítra na danou věc můžeme mít úplně jiný názor.“

A tak moje milá přítelkyně konečně pochopila, že správní praxe je věc nejen místně, ale i časově naprosto relativní, že se patrně nikdy nedopátrá dokonalé správnosti, že rozhřešení nám nikdo nedá a jediné, co nás může spasit, je skutečnost, že my jsme všichni lidé a ať už bude systém kolem nás jakkoli složitý, neprůhledný a nejasný, nakonec, budeme-li mít vůli se vzájemně domluvit, najdeme vždy řešení, které bude přijatelné pro obě strany.

Protože spory stojí čas a peníze, což může být mnohdy značně kontraproduktivní.
Absurdní drama
Já: „Dobrý den, potřebuji se informovat ve věci likvidace společnosti. Máte na webových stránkách uvedeno, že pro firmy, které vstoupily do likvidace v roce 2014, již nelze vydat potvrzení pro obchodní rejstřík o projednání archivace s vaším archivem. Je to pravda?“

Velmi milá archivářka: „Ano, je to tak.“

Já: „A ví o tom příslušní úředníci na obchodním rejstříku?“

Velmi milá archivářka: „No, stává se, že neví.“

Já: „Aha, a co tedy mám dělat, když po mně budou potvrzení vyžadovat?“

Velmi milá archivářka: „Jsou dvě varianty. Buď příslušnému úředníkovi soudu dáte telefon na příslušného archiváře a on mu to vysvětlí, anebo požádáte o vystavení potvrzení a my vám zašleme zamítavou odpověď.“

Já: „Takže jestli tomu dobře rozumím, vy mi vystavíte potvrzení o tom, že mi nemůžete vystavit potvrzení?“

Velmi milá archivářka: „Přesně tak, to už je taková trochu absurdní papírová válka, že…“
Paní Zvídavá
Před dvěma lety jsem na místo asistentky na zkrácený úvazek přijala po delší mateřské dovolené, na které byla postupně se třemi dětmi, moji kamarádku. Postupně se propracovala do role pomocné účetní, s tím, že sice kdysi pradávno na střední škole účetnictví měla, ale nic si z tohoto předmětu nepamatuje. Vše se tedy začínala učit za běhu a praxí. Tím, co jí vysvětlili ostatní a co sama pochopila.

Nedávno za mnou přišly dvě mladé kolegyně, ambiciózní inženýrky, začínající se připravovat na zkoušky daňových poradců, že mají velký profesní spor. Vylíčily mi příslušný účetní případ a chtěly vědět, kam bych jej zaúčtovala, zda na účet 501, nebo 518.

Než jsem stačila otevřít pusu a něco říct, moje milá asistentka se zjevila za jejich hlavami a lakonicky prohlásila: „Já bych to dala na pětsetjedenáctku.“

Usmála jsem se a všem třem vysvětlila, proč tuto odpověď c) považuji za nejsprávnější. Až jsem domluvila, moje asistentka nevinně prohlásila: „Teď to chápu, ale předtím mě to tak prostě napadlo, tak jsem to plácla.“

Její spanilá jízda však toho dne ještě nekončila. Za pár minut se z rohu přední místnosti z jejího místa zvědavě ozvalo: „Co jsou to opce? Vím, co jsou obce, vím, co je opice i ovce, ale opce neznám.“ Všechny jsme se začaly smát a jedna přes druhou jsme jí vysvětlovaly, o co se jedná.

Odpoledne se přehouplo do druhé poloviny a události tohoto dne dovedly moji asistentku k názoru, že už je dostatečně zběhlá v účtování, že už nechce ostatní zdržovat od jejich práce a že si tedy bude předkontace vytvářet sama.

Projížděla účtovou osnovu a vyhledávala vhodný účet, když tu se zarazila a vznesla pobouřeně další dotaz do pléna: „Jak to můžu zaúčtovat na prodané zboží, když ještě není skutečně prodané?“

Moje reakce byla jasná – podívala jsem se na moje dvě mladé odbornice a s úsměvem na rtech pronesla: „Mohly byste jí, dámy, prosím některá vysvětlit celou problematiku účtování zásob podle metody A a B? A pozor, jestli její zvídavost bude takovýmto tempem pokračovat, za rok budete chodit na rozumy vy k ní…“

Categories: Články

Comments are closed.